Najdete nás na:
  • Facebook
  • Twitter

Rozhovor s tvůrci výstavy Slovenský mýtus

rozhovor k první výstavě na našem území představující průřez slovenským vizuálním uměním 20. století

Moravská galerie v Brně připravila v Uměleckoprůmyslovém muzeu výstavu Slovenský mýtus věnovanou vizuálnímu umění 20. století našich nejbližších sousedů. Mezi téměř čtyřmi sty vystavenými exponáty se vedle maleb a kreseb nacházejí také objekty, fotografie či film. Kromě slovenských tvůrců (Mikuláš Galanda, Ľudovít Fulla, Miloš Alexander Bazovský, Július Koller a další) jsou ve výstavních sálech k vidění i díla umělců pocházejících z Čech a Moravy (Josef Čapek, Miloš Jiránek, Josef Mánes a další), kteří se nechali slovenským prostředím inspirovat. Výstava byla připravena ve spolupráci se Slovenskou národní galerií jako upravená repríza stejnojmenné výstavy pořádané na podzim roku 2005 v Bratislavě.

Několik málo dní před zahájením jsem si o výstavě povídala se dvěma ze tří autorů tohoto novátorského a snad i trochu dráždivého projektu, s Katarínou Bajcurovou (KB), generální ředitelkou Slovenské národní galerie a Aurelem Hrabušickým (AH), kurátorem moderního a současného umění SNG. Nejprve jsem však položila základní otázku kurátorce výstavy za MG Martině Strakové (MS).

Jak si vysvětlujete skutečnost, že Slovenský mýtus je první výstavou na našem území představující průřez slovenským vizuálním uměním 20. století?

MS: Jedná se o výsledek přirozeného vývoje. Na počátku nové etapy mívá člověk snahu nějakým způsobem pochopit dobu minulou, bilancuje. Výstava Slovenský mýtus je bilancí svého druhu, s jejímiž obdobami se na počátku 21. století setkáme i ve výstavních projektech dalších středoevropských zemí. Na výběru příkladů slovenského umění 20. století se výstava snaží najít odpověď na otázku, zda existuje slovenská vizuální kultura a představuje její specifika. Vedle toho, že se jedná o první výstavu představující průřez slovenským vizuálním uměním 20. století, zaujme i způsob zpracování. Autoři přistupovali k tématu se zodpovědnou nadsázkou a vtipem, často i s lehkou ironií a tento přístup dokázali odhalit i v řadě vystavených děl.

Realizace výstavy Slovenský mýtus na našem území je důkazem toho, že stále máme zájem o slovenskou kulturu, na jejíž mýtizaci jsme měli v minulosti velký podíl.

 

Jak vznikl nápad uspořádat výstavu, která se věnuje Slovenskému mýtu?

AH: Nápad vznikl takzvaně od stolu. Nutno říci, že od stolu kavárenského. Tam jsme se setkávali s Jánem Abelovským, který je na naší výstavě citován a který se jako poslední slovenský kunsthistorik pokusil vytvořit jakousi koncepci moderních dějin slovenského umění. S Katarínou Bajcurovou napsali společnou publikaci Výtvarná moderna Slovenska, které jsem byl lektorem. Mně připadalo, že je jeho teorie až příliš vyhraněná. Až příliš se snaží vyvážit předchozí etnocentrické přístupy. Příliš zdůrazňuje příslušnost slovenského umění k Evropě. Můj názor byl, že toto začlenění probíhalo spíše v hlavách než v reálných činech. Tenkrát však ještě nebyla řeč o výstavě.

Myšlenka výstavy vnitřně členěné na několik dílčích slovenských témat, jako jsou Smutní zbojníci, Slovenská melancholie, Plebejský národ, Nábožný a bohabojný lid atd., přišla tedy kdy?

AH: Pak nám najednou došlo, že všechny velké přehledové výstavy a stálé expozice slovenského umění stále interpretují tento problém jen z jedné strany podle osvědčených schémat. Zdůrazňují směry, osobnosti, programy. Právě tehdy nás napadlo udělat to jinak. Měli jsme snahu připravit výstavu, která by sice pracovala s historickým materiálem a zohledňovala i tento rozměr, ale která by ho přesáhla a formovala by téma slovenského umění jinak, než je běžné. „Slovenský mýtus“ je stále spojován s folklórem, s tradicí neúnavně pracujícího lidu a s já nevím čím ještě. Chtěli jsme se na něj podívat více z jeho věcné stránky a zjistit, co přesně obnáší, na co ho lze rozdělit. Přáli jsme si rozmotat ten pojmový vnitřně nerozčleněný chumel, rozdělit ho na kousky.

 

 

A podařilo se vám to?

AH: Od začátku nám bylo jasné, že téma mýtu se velmi špatně vymezuje, a věděli jsme, že tu nebudou klasické mýty, pod kterými si představujeme různé historické a pseudohistorické legendy, které hrály roli při zrození společenstev. Náš mýtus má spíše podobu metafor či symbolů. Tak vlastně vzniklo členění výstavy, které je něčím nevšední a nové.

S jakými reakcemi jste se setkali při premiéře výstavy Slovenský mýtus na podzim roku 2005 ve Slovenské národní galerii v Bratislavě?

KB: Ono se dá mluvit o různých druzích reakcí. Největší překvapení nám přineslo čtení knihy návštěv. Tam bylo tak obrovské množství nadšených ohlasů od takových těch běžných laických návštěvníků jak ze Slovenska, tak ze zahraničí. Byly tam různé projevy vděčnosti, názory, že by tak měla vypadat stálá expozice Slovenské národní galerie v Bratislavě. Reakce odborné veřejnosti byla polemičtější ― od nadšení výstavou, ocenění její novosti až po, dalo by se říci, nepochopení.

Čím si vysvětlujete toto nepochopení?

KB: Myslím si, že je to tím, že jde skutečně o zcela nový typ expozice, a to jak z hlediska muzeologického, tak z hlediska umělecko-interpretačního. Na žádné výstavě jsme ještě problém tímto způsobem nepostavili a nepokusili se ho takto analyzovat. I způsobem instalace se jedná o něco, co na Slovensku ještě nebylo.

Já si myslím, že i samotné téma slovenského mýtu dráždí. Stále má tu politicko-ideologickou pachuť. Řekla bych, že celkově se adjektivum „slovenské“ spojuje s adjektivem „nacionální“ a víte, jak to v naší politické realitě vypadá. Snad proto část té „světově“ a „kosmopolitně“ orientované novinářské a odborné veřejnosti reagovala spíše nedůvěřivě a třeba i podrážděně. Zkrátka expozici nepochopila, nebo spíše nechtěla pochopit.

Jakou roli hraje ve výstavě ironie a nadhled?

KB: Myslím, že celá ta myšlenka „slovenského mýtu“ možná vznikla jako ironie. Měli jsme v úmyslu trošku odlehčit slovenskou nacionální tématiku. Při studiu materiálů nám však došlo, že je to téma neobyčejně rozsáhlé a dokonce i vážné. Týká se velkého časového úseku a má dokonce vliv i na slovenské současné umění. Ale i navzdory tomu jsme se snažili vést výstavou polemickou a humornou niť. Myslím, že pozorný návštěvník si toho musí všimnout. V Bratislavě na to byly ty nejlepší reakce i od odborné veřejnosti. Ocenili, že se nám ten problém podařilo rozkývat, ukázat různé pohledy.

Které z těch témat, které jste na výstavě vyčlenili, vás něčím překvapilo?

KB: Například jsme měli pocit, že některá ta témata fungují pouze v literatuře. Tak třeba téma umdlelosti či odevzdanosti osudu slovenského člověka. Literatura 19. století to řešila z pohledu kritického realismu. Známá je novela Ťapákovci od spisovatelky Boženy Slančíkové-Timravy, která popisuje takovou tu nemohoucnost slovenského člověka. My jsme najednou zjistili, že toto téma má vyjádření i ve výtvarném umění. To pro nás byl nový objev.

Které téma nejlépe ukazuje možnost odstupu a ironie?

AH: Myslím, že je to téma, které bylo nejvíce zprofanované, tedy asi téma vztahu Slovenska a náboženství. Takto pracovaly například Sokolová, a zvláště pak Majerníková. Ty znázorňují jak náboženství, tak zbojnictví jakoby z jiné strany. Jejich díla už vycházejí u vědomí přesycenosti a ideologického vnucování těchto témat. Jinak umělci na Slovensku až do 60. let příliš neprojevovali smysl pro humor a ironický odstup. Od 30. let totiž měla slovenská témata až příliš státotvornou funkci.

Čím se liší brněnská výstava od bratislavské premiéry?

AH: Jako první věc mě napadne materiálová rozdílnost. Daleko více jsme totiž mohli využít české sbírky, a to nejen díla slovenských autorů, která jsou v nich zastoupena a příliš často se nevystavují, ale hlavně jsme mohli lépe dokumentovat český přínos slovenskému umění. Jsou tu tedy například ve větší míře zastoupena díla Miloše Jiránka, krásná práce Josefa Šímy zapůjčená z Národní galerie a vůbec poprvé tu máme Mánese a Aleše. Chybí mi tu však práce Josefa Čermáka. Ty jsou bohužel nedostupné.

Také muselo dojít k mírné redukci, protože je to přece jenom menší prostor než ten, který jsme měli k dispozici v Bratislavě. To byl také důvod, proč se nám některá témata sloučila.

Bylo třeba některé téma více vysvětlit? Myslíte si, že je pro Čechy některé to téma hůře pochopitelné?

AH: To si nemyslím. Většině vyčleněných slovenských témat by se daly jednoduše najít české ekvivalenty. Jen ty díla a rukopisy by byly jiné. Český materiál obsahuje snad vše, dokonce i zbojnickou tématiku. Proto nemám obavy z nesrozumitelnosti tématu.

Jaký byl vůbec vliv českých umělců na slovenský mýtus?

AH: Dalo by se říci, že na začátku ho vytvářeli spolu. V 19. století byla na Slovensku z uměleckého hlediska dominantní literatura, ostatní umělecké obory se vyvíjely pomalu a málo. Čeští výtvarníci vlastně jako první ukazovali světu, co se dá ze Slovenska z výtvarného hlediska vytěžit. Docházelo k tomu na principu odlišnosti. Pomohli nám objevit to, co je pro nás nejtypičtější. Přispěli tedy velmi výrazně, a to především od poloviny 19. století až po první světovou válku. Pak už se spíše jednalo o jakési nájezdy, které více méně jen dokreslovaly celkový obraz. Sem patří Emil Filla, Josef Čapek nebo Josef Šíma.

Který z vystavených exponátů je Vám nejbližší a proč?

KB: Těžko říci. Je jich tu opravdu hodně. Vzhledem k mé profesní orientaci a k tomu s čím nejčastěji přicházím do kontaktu, tak jsou to asi díla dvou autorů slovenské moderny – Martina Benky a Ľudovíta Fully. Oběma se zabývám i monograficky.

Proč zrovna oni?

KB: Protože jejich dílo je naprosto ojedinělé. Nikde nic podobného nenajdete. Toto dílo vyrostlo z velmi zvláštního podhoubí a dokázalo do sebe vstřebat evropské podněty takovým způsobem, že je v konečném důsledku velmi těžké rozpoznat, čím vším se nechali inspirovat.

Jsou originální a dokáží chytit za srdce.

Zasahuje téma slovenského mýtu i do současného výtvarného umění?

AH: Myslím si, že ano, ale už je to spíše v přeneseném smyslu. Už to není spojené s lidovostí a s folklórem. Jde spíše o jakési psychické nastavení.

Mohl byste uvést nějaký příklad?

AH: Krásným příkladem může být akce Svätopluka Mikyty zaznamenaná videem, při níž on přijde na Děvínské bralo, které je na soutoku Dunaje a Moravy, to znamená na rozhraní tří států – Slovenska, Rakouska a Česka, převleče se do lidového kroje a hodí svou valašku do vody. Je to vlastně odpověď Východu na Západ.

Autor: | Zveřejněno: 30.7.2007 11:00:17

Facebook

Reklama na BrnoInfo.cz

Kam v Brně